„Zase nějací vandráci,“ pomyslela si paní za okénkem, když zrovna tiskla jízdenku. Byla sobota 18. června 2022 ráno a budova kroměřížského nádraží se začala stávat díky všem těm krosnám neprůchozí...
Po důkladné kontrole vybavení a zdravotního stavu jsme nasedli do vlaku. Za svitu ranního slunce jsme pod vedením pana Zahradníčka a pana Gamby pomalu vyjeli na východ. Ano, ten drsný a nespoutaný východ. A skutečně–už v Hulíně nastaly první komplikace a my museli vlak vyměnit za náhradní autobusovou dopravu (což byl s těmi obrovskými krosnami trošku oříšek). V Břeclavi jsme ale nasedli zpátky na vlak a zamířili směrem Budapešť.
Po prohlídce maďarské metropole a mši v maďarštině jsme pokračovali nočním vlakem směr Rumunsko. Kdo čekal vlak s ustlanými lůžky, ten se pletl. Místa k spaní moc nebylo a někteří si ustali i na podlaze. Tu noc nás už nás vyrušila jen kontrola dokladů na rumunských hranicích.
V neděli ráno jsme šli do akce. Z rumunského Tălmaciu jsme se pěšky vydali vstříc velkému stoupání. Pohoří Lotru se nám už na horizontu ukazovalo v plné kráse. Díky jeho celkovému rázu se mu často přezdívá rumunské Mongolsko.
Začaly dny, kdy se nám kompletně změnily priority. Naší jedinou starostí bylo, zda do večera najdeme pramen pitné vody, kde si usteleme a abychom náhodou nenaštvali místní psy (někteří byli fakt drsní). S každým krokem jsme se vzdalovali civilizaci...
Uprostřed jsme toho mnoho zažili. Došlo na inspirující setkání s bači, kteří na horách pásli ovce. Ač chudí, vždy nás ochotně pohostili a přiblížili nám jejich způsob života.
K poznávání cizí kultury neodmyslitelně patří i jídlo. Měli jsme možnost ochutnat mnohé kulinářské skvosty, například mamaligu, typický pokrm pro tento region, vyrobený z kukuřičné mouky. Na odvážnější tu čekal nevšední gastronomický zážitek s názvem „hawaii more.“
Některé dny byly náročné, vítr nepřestával narážet do stěn stanů a situaci nepřispíval i všudypřítomný hmyz. Odměnou nám ale byly výhledy na hory, západy slunce, (většinou) teplá ovesná kaše a společné chvíle u ohně. Vrcholem putování byl výstup na nejvyšší horu pohoří Lotru–Sterpului s 2142 m n. m.
Ve čtvrtek začal náš (místy velmi prudký) sestup z hor, doplněný koulovačkou ve sněhu, koupelí v horském potoce a stopováním medvěda. To už jsme ale slyšeli první projíždějící auta na blízké silnici a my věděli, že před námi je poslední etapa putování. Noční vlak nás vezl dál na východ, a my s pohledem na světýlka rumunských vesnic spokojeně usnuli.
V pátek ráno už jsme z vlaku viděli hladinu. Přijeli jsme k Černému moři. Počasí nám zprvu nepřálo a celé to korunoval fakt, že jsme si stany postavili na nudapláži (což jsme zjistili až ráno s příchodem prvních nudistů). Zde jsme si zaslouženě odpočinuli.
V sobotu byl náš poslední den. Spálení ze sluníčka, hladoví a unavení jsme dali moři sbohem a vydali se na dlouhou cestu domů.
Tento výlet dal všem nové zkušenosti, zážitky i přátelství. Mnozí se přiučili i fráze z rumunštiny a romského slangu.
Ztracený svět: pohled z druhé strany
Ještě nikdy jsem nepopsal, jak Ztracený svět vidím já, jeho původce, onen učitel, o kterém mladá izraelská imigrační policistka na letišti v Ejlatu, když jsem ji vysvětloval náš plán přechodu Negevské pouště se studenty Ágéčka, prohlásila: „Crazy teacher!“: Vít Zahradníček.
Připravuji (ani nevím už kolikátý) Ztracený svět. Nechce se mi po zkušenostech z podzimního Říma v probíhající vlně covidu vázat se na konkrétní zemi, tak píši na anotaci „Cesta do neznáma“. Zvídavé otázky studentů „Kam to bude?“ odbývám upřímně „Sám nevím.“ Přesto se jich na pohovory, neberu s sebou každého, hlásí mnohem víc, než co s Karlem považujeme za únosné. Na AG se už pár let šušká, že Ztracený svět patří k tomu nejlepšímu, co zde lze zažít. Někteří akci dokonce berou jako jakýsi přechodový rituál. Děcka na rozhovorech jsou vesměs fajn, rozmazlení šampónci se ke mně do kabinetu neodváží. Vybírání není snadná věc, nerad působím lidem zklamání. Přetvářku, co se týká zkušeností, ještě docela poznám, horší je to s charakterem. Během rozhovoru nerozeznám sólistu od obětavého, přitom v horách je to patrné hned při první výzvě k odlehčení batohu nemocného. Dojde k ostřejší výměně názorů s ředitelem, chce, abych bral každého. Nikdy jsem nešel do hor s někým, s kým nechci a nikdy nepůjdu. Krom toho, sobeček či ten, kdo na akci fyzicky nemá, ohrožuje v odlehlé divočině zdraví své i ostatních. Chápu, že nemám stejné podmínky s ostatními učiteli, kteří se musí na projekťácích často otravovat i s nesnesitelnými rozmazlenci. Ztracený svět je však kategorie sama o sobě, žádná škola v Česku nic takového nedělá. Vymýšlím, jak odradit nevybrané přihlásivší se: řeknu, že z nich udělám šerpy, umývače připálených kotlíků, zadní voj při útoku smečky psů. Než stačím dvěma navíc přihlášeným říci, že je čaká úděl šerpyň, Karel mne ujistí, že jde o fajn holky, beru. Jejich přihlášení bez rozhovoru bylo důsledkem jejich bezstarostné povahy: přihlášku, návratku, peníze – vše dávají až poslední po několikerém připomínání, covid testy zapomněly... Dojem z nich se lepší, když jedna ve vlaku nabídne kinedryl zelenající dívce na počátku jedenáctihodinové cesty Budapešť – Sibiu, druhá, když pomáhá nést věci nemocným.
Zjara kupuji dům, nemám moc času na vymýšlení, volím tedy staré dobré Rumunsko. Zemi svého mládí, na které jsem se učil objevovat krásu Balkánu, kde jsem poprvé vedl výpravy. Ovšem také zemi, jejíž dřívější divokost jsem začal postrádat po jejím vstupu do EU a otočil se k ní zády, když mne očarovala trojice svůdných čarodějek: Ukrajina, Makedonie a Černá Hora. V době covidu však trocha civilizace není na škodu, podléhám už podesáté vábení lásky svého mládí.
Volba padá na východ dvoutisícového pohoří Lotru, hlavně pro jeho odlehlost, opuštěnost. Na mapách na hlavním hřebeni žádné značené cesty, místy ani neznačené. V Karpatských hrách se o něm píše jako o nejopuštěnějším pohoří Rumunska, kde vnuci pastýřů a prapravnuci zuby cenících ovčáckých psů vypadají stále stejně jako na jednom starém obrazu uherského spolku. Krom toho, ze všech vysokých částí Jižních Karpat jsem tuto mezi řekami Jiu a Olt jako jedinou ještě nenavštívil. Trochu může být problém, že se trasa nedá zkrátit. To však je výzva i neprůstřelný argument pro všechny, jejichž vůle pokračovat kolísá.
Cestu mám naplánovánu během pár dní. Pak jen všechny papíry a maily ohledně přihlášek, informací, pojištění, návratek, účetnictví, rozpisy skupin, vaření, stanů, půjčování vybavení... Paní u pokladny českých drah mne po letech covidu poznává „To jste vy? To bude zase na dlouho! Tyhle jízdenky tady nikdo jiný nekupuje.“ Už ji nemusím jako před léty přesvědčovat, že jízdenky na plánovanou trasu skutečně existují, věří mi, jen společně vymýšlíme na jejím monitoru, jak je z počítače dostat a po hodince odklánění na vlak spěchajících cestujících k jiné pokladně jízdenky držím v ruce. Paní za přepážkou cosi utrousí o absolvování druhé maturity. Ještě že měla pár přátel na telefonu.
Následuje informační schůzka, nácvik stavění stanů a jejich kontrola. Vše je až na pár kolíků a zipů v pořádku, pouze jeden stan, který přinesly dívky, vypadá vedle expedičních stanů spolku Kolpingova rodina Brno I. poněkud chatrně, ale aspoň jsou s ním sžité. Že to nebyl správný úsudek poznávám až v Lotru, kdy se stan v sedle hroutí pod náporem větru. Přesunutí do závětří za ostatní pomůže jen trochu.
Měsíc před začátkem akce si uvědomuji, že by bylo vhodné doplnit tým vedení o nějakou dívku, nejlépe absolventku našich dřívějších akcí, aby se předaly zkušenosti, nálada i úlety, co na nich vždy předávali starší účastníci mladším. Kdo jednou zažil Ztracený svět, obvykle už s námi jezdil, dokud mohl. Covidová pauza toto vše ale zpřetrhala. Neboť poprvé od první akce jsou všichni studenti na Ztraceném světě poprvé. Rozhazuji sítě napsáním několika mailů. Jedna nabízí, že sice bude o týden dřív v Rumunsku s jinou partou, ale že se od ní oddělí, v nějaké ubytovně si vypere a připojí se k nám. Ztracený svět se neodmítá. Byla by to už třetí Eliška ve vedení, neboť se mezitím ozvaly čtyři další dívky, nabídku proto s díky odmítám. Holky jsou to šikovné, prošly se mnou nejedny hory (i jednu poušť) takže jediná přípravná schůzka stačí. Na více stejně není čas.
Plány jsou od toho, aby se hroutily, jen se při tom nesmím hroutit já. Jedna účastnice si čtrnáct dní před akcí láme ruku, radostně ji nahrazuje hned první oslovená. Odpoledne den před akcí mi volá hoch, že má covid. Volám jiné dívce, že se uvolnilo místo, sice už je sbalená jinam, ale neváhá. Ztracený svět se neodmítá. Výluka a zpoždění na trati u Otrokovic posunuje odjezd na dřívější dobu. Trať zasypaná sesuvem v Maďarsku znovu na ještě dřívější, hodně brzkou, takže Valaši si hledají nocleh u kamarádů. Nakonec se scházíme všichni, doklady mají (na rozdíl od některých dřívějších akcí) všichni také, takže v plném počtu přejíždíme za Lanžhotem řeku Moravu a tím se ocitáme na Balkáně. Pokaždé něco zapomenu, tentokrát je to telefon. Aspoň nemusím týden řešit nic jiného než věci kolem sebe. V Budapešti zkracuji prohlídku, místo toho školím o bezpečnosti. Vzpomínám na starého skauta ze školení červeného kříže, že kapka prevence je účinnější než litry terapie. Pár referátků zazní pod balkonem parlamentu, ze kterého nám na předposledním Ztraceném světě zamával Orbán a my jemu. Zamával mu tehdy i Zdeněk, ale prostředníčkem a ve tři ráno byl pak vrácen z maďarsko-srbské hranice zpátky domů. Plánovaná mše v katedrále není, naštěstí ještě stíháme náhradní. Děcka stíhají též nákup jídla do hor, Anička i rozbít v obchodě láhev červeného vína. Ve vlaku Eliška rozděluje hlídky. Ukončuji pokus hochů o noční spářku ve vedlejším vagónu. Trochu mne znepokojuje, že do rumunských hraničních kontrol před celodenním výstupem do hor skoro nikdo nespí. Lehám si proto na karimatku do uličky, za chvíli nás tak leží více. Budí mne až poslední hlídka, když se za svítání náš poslední vagón plouží kolem saských vesnic v podhůří hor Cindrel.
V historickém Sibiu je čas sotva na vybrání peněz z bankomatu a koupení rezervací. Paní za přepážkou je trochu nedůvěřivá, s podivnými českými jízdenkami kamsi odchází, ale hlavně je i s lupou velice krátkozraká, takže s rezervacemi dobíhám k ostatním na perón až v minutě odjezdu. Vlak pořízený asi z nějaké dotace EU je nový, ale na provoz už asi peníze nedostali, rozbitá okna jsou slepená izolepou. Průvodčí osobáku, zírající na mé lístky jak na zjevení se jde zeptat, co je na nich německy napsáno dalších vzdělanějších členů personálu vlaku: strojvůdce a mechanika. Posledně jmenovaný naštěstí nemá během jízdy kromě konverzace s námi žádnou práci a po téměř hodince cesty, při níž jsme urazili sotva dvacet kilometrů, vysedáme v Talmaciu. Během rozchodu dokupuji v místní lékárně probiotika pro Martina, který už na perónu majestátního budapešťského secesního nádraží Nyugati Palyaudvar před celou výpravou málem vyzvracel vnitřnosti takovým způsobem, že ho Karel chtěl poslat domů.
Hned při východu z městečka musím vyřešit menší problém: místo průchodu mezi domy závora do blázince, u ní hlídač blázen, který se ode mne snaží vyžebrat prachy. Abych hned z výkopu neztratil zdlouhavým vracením se pověst sebejistého průvodce uklidňuji ho broskví a nacházím v křoví podél blázince úzkou pěšinku dál. Jedna účastnice a pak vedoucí, kdysi řekla, že tyhle akca mají ducha. Hned u prvního křížku v loukách se v kruhu pomodlíme a míříme do vesnice Talmacel. Přicházíme do ní, právě když z ampliónu světci zvenčí pomalovaného kostela hlasitě zní pravoslavná mše. Když nejde ves do kostela, musí jít kostel do vsi. Kostel je plný starších lidí, mladší se alespoň pokřižují, když projíždí okolo. Zvyklý z jiných východních kostelů mířím jako chlap napravo, ale po chvíli zjišťuji, že tady přesto sedím v ženské sekci, chlapi jsou nezvykle v přední polovině. Vyprovázen přátelskými úsměvy rumunských babiček opouštím kostel a mířím přes cestu k magazinu mixt, abch koupil kořalku, kterou hodlám nahoře směnit s bačou za suroviny k večeři pro celou výpravu. Vozit kořalku do Rumunska by bylo, jak nosit dříví do lesa. Na hezké travičce u potoka za vsí dávám výpravě hodinku na oběd. Když Justýna zjistí, že jí chybí peněženka s občankou, nabízí se dva ogaři, že zaběhnou zpátky k obchodu, kde ji měla naposled. Nic nenajdou. Mezitím rozdávám česnek proti upírům a jiným neduhům, jeden hoch jej okamžitě vyzvrací a jeho tělo se nějakou dobu nekontrolovatelně třese v alergické reakci. Narvu do něj poněkud zvláštní kombinaci dithiadenu a černého uhlí a jde se dál. Nestěžuje si, na Ztraceném světě se to nedělá. Jen další den utrousí, že od rána necítí ruku, ani když si do ní píchá vidličkou. Tohle mne neučili na záchranářských výcvicích ani ve Švédsku ani Finsku. Tchýně neuroložka na telefonu radí diagnostický trik, až pak jsem klidnější.
Míříme houštinami stále vzhůru, je na čase výpravě vysvětlit, jak se chovat při setkání s medvědem. Příležitost pro Lukášův referát, ví o šelmách snad všechno. Celodenní stoupání do prudkého kopce v šíleném vedru má dobrý konec, večer nacházíme salaš a vodu. Jsme vděčni za pramen obklopený kravinci, krávy šlapou přímo do pramene. Tábořiště vybírám až kousek dál na rusky vyhlížející březové loučce, tady těch několik rovných míst zabralo stádo krav a jeden buvol. Vysvětluji, jak dezinfikovat vodu steripeny, vyzbrojuji pár děcek holemi a radami, jak se ubránit ovčáckým psům a posílám je zpátky k salaši pro vodu. Starý bača nám motorovou pilou řeže břízu mumlajíce o nutnosti foc mare, velkého ohně, kvůli medvědici s medvíďaty, která v noci obchází zdejší louku. Chvíli s Karlem váháme, zda pro efekt nezavěsit jídlo na strom, což evokuje vzpomínky na naši první společnou rumunskou výpravu a chlapce, jemuž jsme neřekli jinak než Medvěd. Celý týden byl z medvědů tak vyplašený, že když jsme poslední večer za podivného řvaní ozývajícího se z lesa (že to je bačův osel jsme mu neprozradili) zavěšovali před spaním jídlo na strom, nejenže odhalil, kolik jídla ještě v batohu škudlí, ale před usnutím nám přinesl svoji zubní pastu s ovocnou příchutí, zda by ji nneměl do zavěšeného pytle přidat, aby ji medvěd u něj nevyčmuchal. Ten večer se s námi poprvé v životě modlil. Unaven s úsměvem na rtech klidně usínám.
Ráno vytahuji pár klíšťat, horší je to s hochem, který včera běžel pro ztracenou peněženku. Leží a není schopen vyrazit. Dělám kompletní Patient assessment, včetně měření životních funkcí a po nahlédnutí do mé na třech skandinávských výcvicích počmrkané příručky Wilderness First Responder Handbook zjišťuji, že se jedná o učebnicový příklad vyčerpání z tepla. Nevzal si na běh čepici, celodenní stoupání s těžkým batohem ho dorazilo. Celý den se poté potácí na hranici tepelného vyčerpání a úpalu, se znepokojením sleduji, zda se neobjevují příznaky přechodu do toho druhého. Protokoly Wilderness Medicine Institute v takovém případě nařizují okamžitou evakuaci. Jeden z typických příznaků se již objevuje, vzdorovitost. Slunce žhne, opět celodenní stoupání, on však pociťuje chlad a nechce si sundat svetr ani pít. Přitom být v chladu, hydratace a odpočinek (ten mu nejsme schopni poskytnout) jsou v našich podmínkách jediné způsoby léčby. Pomáhá domluva od ostatních vedoucích. Veselejší stránka: při rozebírání věcí z jeho batohu narážíme na půl litru panamského rumu, beru ho k sobě.
Nehrozí bouřka, táboříme na překrásném hřebeni těsně pod sedmnáctsetmetrovým vrcholem, nad jedinou chatou během naší cesty: okna vytřískaná, přízemí vymlela už před lety bouře. Celý den jsme nespatřili kromě pár pohostinných bačů nikoho. A nespatříme ani následující tři dny. Někteří pozorují z vrcholu západ slunce. Kolem kavyly, jalovce, vřes, zákopy z Velké války. Foc mare, kytara, modlitba.
Zrána máme návštěvu, přišlo si nás prohlédnout malé stádo polodivokých koní. Cesta je příjemná, celý den putujeme po hřebeni. Noční odpočinek postavil dle očekávání na nohy včerejšího hocha, dnes ho vystřídala dvě děvčata. Léčím puchýře pokrývající velkou část nohou dárkem od americké lektorky finského kurzu, dělá divy. Více mne znepokojuje vymknutý kotník té druhé, jsme v nejodlehleší části celé naší výpravy. Z míry mne nevyvádí oznámení proplazení zmije mezi nohami Michala, na předposledním projekťáku Adam stoupl jedné na hlavu, aniž by mu zasáhla jeho patu. Beru to jako příležitost podělit se o svou dábelskou hru z mládí, kdy jsem si vlastnoručně ověřil, že se zmije chycená za ocas nedokáže vztyčit a uštknout. Večer táboříme ve větrném sedle, nad salaší obklopeni deseti psy. Bača dostal zabavený půllitrový kontraband, když se dozvěděl o jeho americkém původu, pokřižoval se a notně si přihnul. V salaší nám vaří na ohni mamaligu, na podpal používá kus gumy, je neslušné si v místnosti bez komína stěžovat na smrad. Místo toho mu zpíváme české písničky, zatímco v kotli probublává mamaliga a v bačovi mizí láhev rumu. V tom se venku strhne štěkot, na osamělého Michala, který šel ze salaše pro kytaru, útočí v šeru smečka psů. Vybíhám, fagarašským „hadraka“, holí a kameny psy odháním do uctivé vzdálenosti. Vybavují se mi vzrušující vzpomínky z mládí, kdy jsem zažil nejednu bitku s obrovskými ovčáckými rafany, při jedné znich mi jeden vykousl patu pohorky. Ani si nevšimnu, že ze salaše vychází bača. Když ho spatřím, místo hrdosti se stydím, pár posledních šutrů už totiž na psy letělo zbytečně, jen ho to rozesmutnilo.
Ráno si bača přichází pro vyprošťováka, rozcházíme se v dobrém. Zdoláváme dvoutisícovou horu, na vrcholu hodinu odpočíváme v rozkvetlých rododendronech. Při scházení objevujeme pramen nad sněhovým polem. Koulovačka, sjíždění po břiše. Jeden takový tučňakový sjezd nedopadne nejlépe. Mašličkuji ránu. Není to tak hrozné jako minule v Makedonii, tam byla rána při brodění potoka hned první den, dvakrát hlubší a delší. Tady to jde s dalším americkým dárkem z Finska a sestřičkou Eliškou naprosto hladce. Vzpomínám na své první mašličkování. Bylo v Rumunsku, ve stanu u horského plesa, byla tma, bouře a řezná rána od konzervy šla žílou podélně.
Více mne znepokojuje dnešní večeře. Každý den ji připravují pro ostatní dva z nás, dnes je řada na mě s Karlem. V batohu ji však nemáme, do obchodu je to dva dny cesty. Plán je sehnat něco u bačů, ale jediný, kterého dnes vidíme, je uzavřený, ani psy od nás neodhání. Záchrana přichází na poslední chvíli, na cestě leží nafouklý mrtvý beran. Zásadnější pro večeři je však bača objevující se opodál. Umí italsky, obdaruji jej kořalkou, dáme se do řeči, ukazuje před větrem kryté rovné místo k táboření a posílá mladého baču pro kukuřičnou mouku a sýr. Děcka využívají své poznatky ze včerejšího večera, kdy viděli přípravu mamaligy v salaši na vlastní oči. Nic jiného jim nezbývá, hlad je po dlouhé cestě velký a sýr přiděluji podle kvality kaše, kterou hodnotí porota složená z vedení. Bača, který celý večer konverzoval se Sárou mi navrhuje výměnit ji za jeho mladého kolegu. Slovy „nejsme v Turecku“, zdvořile odmítám.
Poslední den v horách klesáme čtrnáct set metrů. Dívenka s puchýři je statečnost sama. Převazy nechávám na šikovné sestřičce, jen se bavím jejím černým humorem: „Buď ráda, že jsme ti nechali všechny prsty a neamputovali je. Nástroje na to pan Zahradníček má“. Cestou se párkrát rozptylujeme u potoka. Vodopád, u kterého by u nás byla rezervace a turisté, je tady jen pro naše osvěžení. Když vidím medvědí lejno přes cestu, ne všichni mi věří. Nevěřící Tomáše přesvědčují až v prachu cesty velmi čerstvé medvědí šlápoty, položené přes stopu auta, které před nedávno kolem nás projelo. Směřují však naštěstíí opačným směrem než ty naše. S medvědem jsme se tedy již před chvílí minuli, aniž jsme si jej všimli.
Po dlouho očekávaném přejedení se v první restauraci, vyrážíme osobákem do rychlíkové zastávky Pauza u kláštera Cozia. Cestou sedíme v otevřených dveřích vlaku, vykládám o starém Rumunsku, hrajeme na kytaru. Pauzu v Pauze využíváme na nákup proviantu k moři, jen někteří z nás navštěvují klášter, v němž se cítíme (doslova) jako smrdící peklem v nebi, a ještě méně je těch, kteří pijí svatou vodu z kašny, na které plavou čerstvě hozené bankovky, které ještě nestačily klesnout ke dnu.
Noční cesta je v pohodě do Bukurešti. Tam však do vlaku vtrhnou davy mořechtivců. Když přes moji karimatku v uličce poschoďáku přenáší desátý kufr, přestávám předstírat spánek a vstávám, než příval sedne. Poté karimatku opět roztahuji a probouzí mne až poslední hlídka. Cítím mořský vzduch a z okna vidím minaret – znamení, že jsme v přímořské Dobrudži. Vlaková zastávka, kde jako jediní vystupujeme, Pescarus (Racek) je bez perónu, zamčená nádražní barabizna jak z westernového města duchů. Je asi o kilometr jinde než v mapách, což je však výhoda. Přecházíme trať, křoví, míjíme pár možná na černo postavených chat, slézáme útes a jsme na pláži. Jsme zde sami, stavíme stany. Dopoledne přichází jen pár lidí, oblečených i neoblečených. Z kanystru na mléko vyrábím házečku, vysvětluji systém koupání, určuji časy společných setkání co tři hodiny a dávám celodenní rozchod. Celý den trávíme na pláži, jedinou mou cestou je dnes návštěva místní vyhlášené rybí restaurace na vedlejší pláži. Na cestě z restaurace kupuji nafukující lehátko a nechávám se pohupovat vlnami Marea Neagra. Večer nás Štěpánka s Vojtou učí rumunský tanec. Tančím s dívkou s rumunskými rysy rumunský tanec za rumunské hudby nad rumunskou pláží a je mi rumunsky dobře. Večer děláme na pláži oheň, čteme, zpíváme, povídáme do půlnoci. Karla nechávám ve stanu samotného, vytahuji karimatku před stan na pláž, po které prochází hoch s dívkou na noční hlídce, usínám.
V pět mne budí hlas hlídající dívky, že vychází slunce. Vylezu ze spacáku popojdu za útes, spatřím slunce, pomodlím se s pár dalšími raní modlitbu, zalezu do spacáku a spím, než mě z něj vyžene nesnesitelné vedro přímo do moře. Pak další den povalování na pláži, pozorování břehulí, které hnízdí v děrách útesu nad mou karimatkou, které přeruší jen cesta kolem rákosí limanu plného kormoránů málých a jiného ptactva do plážového baru, kde v křesle nad ledovou kolou rozjímáme s Karlem o tom, že být učitelem je občas docela příjemné.
Odpoledne balíme stany, popojíždíme do přístavu Mangalia, kde nakupujeme zásoby a nasedáme na vlak do Bukurešti. Zpoždění, dobíhání odjíždějícího vlaku, čtrnáctihodinová jízda do Budapešti.
Tam staroslověnská mše, přesun na další nádraží a cesta zpátky s výlukou zasypané trati v Nagymaros. Poslední pomazání oteklých nohou jednoho hocha, poslední mítink vedení, hodnotíme, co se podařilo a co ne, máme z výpravy velmi dobrý pocit. Děkuji milému vedení za skvěle odvedenou práci. Noční vlak z Hodonína si zcela přivlastňujeme, hlasitý zpěv znějící motoráčkem postupně slábne, jak se postupně loučí jednotliví členové výpravy vysedající do tmy moravských zastávek.
Pár fotek od Kláry: https://eu.zonerama.com/KHfotky/Album/8583347
