Pocity, které lze shrnout slovy Ztracený svět, zažívá průměrný student ágéčka relativně často. Čvrtletky z matematiky, malé písemky z dějepisu. Škoda mluvit. I proto není divu, že se najdou zoufalci, kteří se o tyto kratochvíle nechtějí připravit ani o projektovém týdnu.
Začali jsme optimisticky, a to konkrétně dvěma dny ve vlaku a nejistotě, kam vlastně jedeme. Po této zkušenosti jsme se rozhodli měřit blízkost nadcházející krize podle velikosti úsměvu staršího bratra p. uč. Zahradníčka, pana Martina. Co se týče hor, nastoupat za den 700 výškových metrů není legrace, ale daleko víc ohrožovalo morálku celé skupiny nedostatek jídla a především teda takzvaných chálek. Navzdory hladu nás při smyslech udržovala dobrá nálada pana Martina a taky vyhlídka Burgasu - slíbeného města, kde najdete všechno. Kebab, Billu a ano i Mekáč. Jo a taky moře, ale tak to je vedlejší.
Každopádně konec dobrý, všechno dobré. Krize nenastala a jediný koho náš výlet trochu dorazil byl bulharský osel, kterého srazil náš vlak jedoucí rychlostí cyklisty. Na závěr tedy patří velké poděkování panu učiteli Vitu Zahradníčkovi, který až na jedno zbloudění v bulharském metru nikdy neztratil směr a víru, že se tam o sebe nějak dokážeme postarat.
