Jsme první školou na světě, která zavítala do zapadlé ukrajinské obce Verchnij Turiv prožít východní Velikonoce - Paschu. Odměnou nám bylo vřelé přijetí místním obyvatelstvem.
Pátek, 26. dubna, večer po majálesu. Vyjíždíme z Kroměříže, je nás něco málo přes dvacet, každý si táhne svůj batoh, někteří už teď nadávají na jeho váhu. V Přerově přestupujeme na Leo express, v němž se řítíme k Slovenským hranicím, je už tma. Nad ránem v Košicích přestupujeme na autobus.
Ten pokračuje dál na Ukrajinu. Čekání na hranicích, pospáváme, skoro to vypadá, že nestihneme náš vlak z Užhorodu, což by byl trochu problém, vzhledem k tomu, že jedou tři denně a ten ranní jsme už propásli. Pak nám ale celníci konečně vrací pasy a mi sjíždíme dolů do města. Venku poprchává, rychle vyměňujeme eura a dolary za hřivny a už na nádraží nastupujeme do vlaku. Je to pocit jako bychom trochu cestovali dozadu v čase – velké otřískané vagony s dřevěnými lavicemi, upatlanými okny jde jen matně vidět ven, dírami v nich profukuje a stříkají tříštící se kapky deště, dveře nejdou zavřít, špína, smrad. Ale když se pak pomalinku kodrcáme vesnicemi, tunely, přejíždíme po mostech a serpentinami se škrábeme do hor, má to svoji poesii. Po několika hodinách vystupujeme a setkáváme se s prvními krámky tzv. mahazyny, kde nakupujeme potřebné jídlo, podobných ještě potkáme spousty. Mají tu kde co, ale koupit něco pořádného na jídlo je kumšt. Samozřejmě nesmí chybět hromada sladkostí. Rychle ale zjišťujeme, že je tu všechno ještě jednou tak sladší než u nás, takže téměř nepoživatelné. Napouštíme vodu u pumpy a pak ještě chvíli pokračujeme vlakem. Přijíždíme do vesnice Turiv. Musíme jí celou projít, protože náš cíl je opačný konec obce, Turiv Verchnij. Okolo malebných dřevěných stavení, po kamenité cestě, tam velmi pomalu (kvůli četným zastávkám u každého mahazynu, kostelu, nebo prostě jen tak) směřujeme. Rozbíjíme tábor za vesnicí. Následuje večeře a v noci Pascha. Kvůli té jsme sem přijeli.
Stojíme v řecko-katolickém kostele. Stojí skoro všichni, protože lavic je tu opravdu málo. Je vedro a do plechové střechy bubnuje déšť. Opakují se stále dokola jedny a tytéž zpěvy. Pop (farář) je otočený zády v malých dvířkách v přepážce, za níž se skrývá oltář. Vigílie se táhne. Po ní ještě následuje svěcení pokrmů, potom přicházíme na řadu my. Jsme tu taková malá atrakce, fotíme se se starostou i knězem, nakonec dostáváme bohatou výslužku.
Následující den až na pár výjimek (snídaně, pouť do mahazynu) trávíme zalezlí ve stanu. Od včerejší noci lije jako z konve, takže jsme trochu pozměnili program a místo putování raději spíme.
Další den už ale vychází slunko, takže po snídani, na kterou dojídáme paschu (něco mezi vánočkou a mazancem, která se jmenuje po místních velikonocích) ze štědré výslužky, sytící nás celý předchozí den znovu vyrážíme na cestu. Potkáváme pastviny, lesy, další vesnice a další a další mahazyny. Klasicky máme dost pomalé tempo. V odpoledních hodinách nabíráme vodu ze studně místních dobrých lidí a pak kousek za jejich chalupou na louce stavíme stany. Večer, stejně jako všechny předešlé, rozděláváme oheň, vaříme večeři, zpíváme, posloucháme historky z jiných cest.
Ráno vstáváme brzy. Nad lukami se převalují chuchvalce husté mlhy. Čeká nás kratší trasa jen přes kopec, takže už po poledni sedíme na návsi naproti Užanským koupelím, které mají být zlatým hřebem naší cesty.
A taky, že jo. Když se pak nořím do čanu (kotle plného padesáti stupňové vody, pod nímž hoří oheň) a sleduju rozkvetlé stromy na protějším kopci, uvědomuju si, že tohle bylo to poslední, co mi na Ukrajině chybělo.
Míťa
Dospáváme v električce.
Takhle tu naposledy táhli banderovci.
To je ale svině.
Dejte mi víc, víc.
Dva dny s námi chodil, hlídal nás, odháněl psy, dojídal zbytky, pak jsme ho museli zahnat. Toho psa.
Hodování před mahazynem. Jídlo vesměs chutné, ceny lidové.
Chudí vesničané nám dali bohatou výslužku.
Jarní táboření v ukrajinských Karpatech
Jede se na mši.