Země byla pustá a prázdná, na AG byla tma a nad vodami se vznášel Covid-19 přenášející se kapénkami. Začátek června. Celá Morava je okupována frustrací a rezignací. Celá? Kdeže. Jedna třída stále a vytrvale vzdoruje pandemickým uchvatitelům.
Tou třídou není ale 4.C, není to ani dělnická třída, možná taková třída ani neexistuje nebo to možná není celá třída, ale pouze čeleď. Ale zpět ke 4.C – dokonce i premianti třídy se, po várce hrozivě povzbuzujících mailů zvoucích ke gladiátorským bojům na život a na smrt, rozhodli vzdát se šancí na úspěch a hledat práci na pokladně v Kauflandu.
Samotné maturitní zkoušky, původce všeho toho strachu, byly 1. června zahájeny didaktickými testy. Matematika nám ukázala, že, pokud si svou denní dávku léku ve formě sirupu dokáže spočítat malý Miloš, my s tím budeme mít jen těžko nějaký problém. Didaktický test z angličtiny plně vybarvil povahu lidí, co si za žádnou cenu neumí vybrat pěkný postcard. 2. června všechny čekal test z jazyka českého, naší mateřštiny, která se v 19. století dostala ze spárů věrolomných Germánů – kdo by byl proto čekal, že hned první úryvek bude pojednávat o genetických pokusech Josepha Mengeleho. Dalším problémem byly Malostranské Povídky, tedy (správně) Povídky malostranské, na jejichž název si sice vzpomnělo mnoho maturantů, nicméně velká a malá písmena stejně jako pořadí slov byla velmi variabilní. V didaktickém testu z němčiny, který se konal stejný den, snad velká Buchstaben nedělaly takový Problem. Ve středu 3. června už jen pár studentů zápasilo s testem zvaným matematika+ a doteď se budí ze spánku zpoceni a vystrašeni majíce na jazyku neznámá komplexní čísla.
A tím maturita skončila, všichni měli radost a žili spolu šťastně až do začátku semestru na univerzitách.
Kéž by!
10. června na frontu MŠMT přišly vojenské posily ozbrojeny tzv. profilovou částí. Tato část maturit trvala dva dny. Cermat, jehož organizace maturit se jeví mnoha studujícím podobná jako stavba Dantova Inferna, ale stále neměl dosti a vedl nás do stále nižších kruhů se stále rostoucím utrpením. Tedy, pokud se ptáte, zda jsme po těchto dvou dnech už měli „lehárko“ v Paradisu, tak ne, následoval sestup do nižšího kruhu, kde nestvůra, v rámci taxonomie organismů zvaná maturita státní, na způsob galaktického impéria „vrátila úder“ tzv. ústní částí těch předmětů, o kterých jsme se mylně domnívali, že námi již byly skoleny. Tedy od pátku 12. do úterý 16. června (s víkendovou přestávkou určenou zejména pro nervózní pochodování sem a tam po našich bytech) jsme byli pohrouženi do konverzací o oborech, o jejichž předmětu zájmu jsme již vše, byvše přesvědčeni, že již to déle v hlavě udržovat nemusíme, vypsali do testů didaktických.
Při angličtině paní Gilíková a Hrdá zjišťovaly například to, jak zabalit křečka, nebo se do jejich domů přesunuly narozeninové oslavy různých studentů, samozřejmě jen v rámci konverzace. Možná. Věčně usměvavé duo pan Kutálek a paní Řezníčková zkoušelo, zda vůbec umíme mluvit česky. No, a především jsme mluvili o vylosovaných knihách. Naše paní třídní Petra Ševčíková přesvědčila, když ne celou třídu, tak alespoň Emu, Lidušku, Jendu a Davida, že němčina není tak těžká, jak se zdá, a tak tato čtveřice statečných s přispěním seminárních znalostí od paní Koutné udolala tento strach budící jazyk.
Zpět ale k maturitě školní, stvůře velkého ražení a takové síly, o které se ani lochneské příšeře nesnilo. V biologii, jejíž tajemství byla střežena pány Kotasem a Pluhařem a paní Hyánkovou, si nikdo nechtěl vytáhnout otázky na systém rostlin, hub nebo živočichů. Možná právě proto na ně letošní maturanti měli štěstí. Josef Šumpík se nechal slyšet, že při školní maturitě z matematiky se na potítku 7 minut flákal, a přesto před zkoušejícími pány Bekárkem a Kotasem ukázal své schopnosti, které většinová populace naší třídy považuje za nadpřirozené. Maturita z chemie, pod dohledem pana Nesiby a Baara, podle účastníka Tadeáše Sochora začínala „jednoduchým“ příkladem, který „všechny uklidnil“. Dějepisáři, obrnění akademickými znalostmi pana Ondráčka (včetně těch meteorologických týkajících se teploty ve stínu při bitvě na Bílé hoře) a paní Vláčilové (spíše meotarologického charakteru; pozn. meotar, tedy „zpětný projektor“, jest hojně používaným zařízením sloužící pro zvětšenou projekci poznámek vyučujícího na tabuli), také dostatečně a lépe dokázali svou znalost lidských dějin. Na nejmenovanou maturantku ze zeměpisu, která se naučila ani ne půlku otázek a teprve nedávno jí bylo pisatelem tohoto článku vysvětleno, kde je západ a východ, se usmála štěstěna v podobě otázky o Evropě, a tak se i ona, se svým vše ironizujícím úsměvem, zablýskla před paní Hyánkovou a Řezáčovou. Při maturitě ze základů společenských věd nad námi dohlíželi pan Zahradníček, raději obrněný rouškou, a pan Gamba. Všichni, kdo se dobře naučili Aristotela, dobře ví, že k substanci maturity nepatří jen formalita (jak se říká), ale i materialita.
Nestačilo tedy pouze přijít, ale mnohé jsme se i naučili a poté to vypsali/odříkali v učebnách. Bohužel, jak nám bylo řečeno, „maturita je tak důležitá zkouška, že si někdy zaslouží i to, aby byla skládána dvakrát“. Některé tedy ještě čeká opakování dílčích zkoušek v září. Těm tedy stále držme palce či ruce spojené v modlitbě, nicméně vyhněme se přílišnému povzbuzovacímu fanatismu, z něhož pramení nejen křeč v rukou, ale i škytavka objektu usilovné práce naší mysli. Což nikomu nepřejeme.
Proto jsme si oddechli a oddech doporučujeme i všem, co nás podporovali, protože už je to za námi! Velké díky patří všem našim učitelům, ale i členům komise, jíž předsedal pan Karel Kozmík z kojetínského gymnázia a post místopředsedkyně zaujala naše paní učitelka češtiny, Aranka Řezníčková. Největší dík ale patří naší paní učitelce třídní, která nás po celé čtyři roky našeho studia vedla nejen v jazyce německém, ale zejména v našich školních radostech i strastech.
Srdečně děkujeme všem, kteří AG dělají takové, jaké je, všem, kteří tvoří neopakovatelné genius loci, školu, na kterou budeme vzpomínat jako na naši alma mater v dobrém i ve zlém. Ale především v dobrém. Děkujeme, odcházíme. Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho dost. Šáteček nechme otylému básníkovi na otírání zpoceného čela, vždyť nás sem vlastně ani nikdo nezval.
Ve jménu 4.C Šimon Kinc et al. („alii“, ale i „alumni“)
