V minulém školním roce se studenti i veřejnost seznamovali s významnými osobnostmi Arcibiskupského gymnázia. Byly prezentováni význační pedagogové, prefekti a absolventi školy. Bohaté historii se věnujeme v kontextu církevních dějin Moravy, dále v internetovém seriálu, který najdete na webových stránkách v sekci historie. Některé osobnosti jsou uvedeny poprvé a pátrání po jejich osudech je často dobrodružné.
Kompletní historie ústavu je zpracována knižně a publikace je k prodeji v knihovně školy. V letošním roce budeme pokračovat jak v historickém kalendáriu, tak i v internetovém seriálu. Tradice a historie gymnázia je opravdu bohatá a sahá víc jak sto padesát let do minulosti. Působila zde řada mimořádných osobností. Například adepti kněžství, ale i mnozí budoucí politici, právníci, filozofové, lékaři s vysokým morálním kreditem. Má smysl připomínat běh jejich života a místo v dějinách. Řada současných studentů netuší na jaké škole se ocitli, z jakých tradic vychází a k jakému odkazu se hlásí.
Na podzim také začíná zcela nový seriál dokumentů o zajímavých osudech lidí, spjatých s gymnáziem. Mají společný životní moment, bohužel vesměs tragický. Byli za svoje postoje a názory perzekvováni a pronásledováni totalitními režimy. Strávili nejenom léta ve vězení, ale mnozí se za zdmi kriminálů ocitli opakovaně. Tito lidé se stali nepohodlnými pro nacistický režim a následně i pro komunistickou garnituru. Jejich neobyčejné životní příběhy jsou ve stínu dodnes. Bude představeno dvanáct lidských osudů, vesměs neznámých absolventů.
Zajímavá historie je často schovaná na místech, kde bychom to nečekali. Léta nevšímavě procházíme kolem míst či věcí bez zájmu. Trvá mnohdy velmi dlouho, než si někdo všimne. Tento příběh je malým návodem pro každého, kdo má o historii zájem. Velmi dlouho je odkrývána minulost slavných osobností Arcibiskupského gymnázia. Hodně bylo napsáno o díle, pedagogické práci a životě slavných. Zdálo by se, že vše je zapsáno, podchyceno a není co dodat, ale malé, kouzelné stopy čekají. To je případ kůru kostela sv. Mořice v Kroměříži. Na červnové mši roku 2022 byl kostel přeplněný studenty. Několik tříd muselo nahoru na kůr a s nimi i pedagogický dozor. Protože moje třída je vychovaná a celou mši se modlí (nebo to zdárně předstírá), mohl jsem zabloudit pohledem po prostředí kůru. Z vnitřní strany je popsán stovkami vyrytých jmen, zkratek a letopočtů. Historik v srdci pedagoga zbystřil. Mezi stovkou jmen nalézá důkladně vyrytá známá jména. O prázdninách byl kůr podroben serióznímu průzkumu. A malá historie vydala nepatrné, ale krásné svědectví.
Jedno ze jmen velkých osobností školy je vyryto s velkou pečlivostí, autor nepochybně doufal, že přetrvá věky. A vlastně se mu to povedlo. Vítězslav Gardavský se narodil 1923 v Zábřehu, vystudoval arcibiskupské gymnázium, které ho výborně jazykově vybavilo. Maturoval z latiny, řečtiny a německého jazyka. Po válce se stal učitelem a zahájil vojenskou kariéru na katedře mezinárodních vztahů v Brně. V roce 1959 byl donucen armádu opustit, ale jeho další akademická dráha byla pestrá. V roce 1968 byl jmenován docentem filozofických věd a byl literárně činný. Jeho dílo „Katolicismus a Německo“, „Bůh není zcela mrtev“ a řada dalších filozofických přednášek bylo poněkud kontroverzní již v jeho době. O objektivní zhodnocení jeho díla se v současnosti pokoušelo několik autorů. Gardavského koncepce ateismu a pokus o dialog křesťanství a marxismu je jistě originální, ale stěží možný. Je autorem řady divadelních her, kus „Já, Jákob“ byl uveden na scéně Státního divadla v Brně. Normalizace Gardavského těžce zasáhla. Je vyloučen z KSČ, zbaven katedry na JAMU a propuštěn z armády. Žil v maringotce a stal se předobrazem stárnoucího filozofa a spisovatele, stěží existujícího v těžkých podmínkách, ale stále tvořícího. Po vyšetřování StB umírá psychicky i fyzicky vyčerpán v roce 1978.
Velmi cenný je letopočet u jména, 10. 10. 1937. Nejstarší datum, vyryté v kůru je rok 1913. Některé rytiny jsou ještě z dob konce 19. století. Neznamená to, že chlapci z doby rakouského mocnářství byli více uvědomělí a neryli do lavic. Spíše to svědčí o renovaci prostor kostela a vytvoření nové, lákavé plochy, kde se mohli chovanci ústavu zvěčňovat. Je jistě komická představa, jak významný a slavný profesor, coby studentík s vyplazenou špičkou jazyka, potajmu ryje nožem své jméno do dřeva.
Kůr nepopisovali jen chlapci ze semináře, ale i lidé, kteří se školou neměli nic společného. Proto bylo zapotřebí bedlivě posuzovat, zda iniciála nebo příjmení patří k ústavu. A to je i druhý případ rytiny, která by mohla náležet slavnému absolventovi, profesoru Musilovi.
Alois Musil byl moravský kněz, orientalista, cestovatel, diplomat, pravděpodobný špion, arabský šejk, spisovatel. Výčet profesí a rolí chlapce z Rychtářova je obrovský. Narodil se 1868 a jako malý chlapec nastoupil nelehkou dráhu seminaristy v Kroměříži. Projevil skutečně mimořádný talent na živé jazyky, a proto školu nedokončil, přešel na lépe jazykově vybavenou školu v Brně a poté ve Vysokém Mýtě. Stal se knězem a dráha šejka Músa ar Rieiliho začala po jeho studijní cestě Orientem. „Lawrence z Moravy“ se mimo jiné stal objevitelem palácových komplexů Kusejr Amra poblíž skalního města starověké Petry.
Pracně vydrápané IV.E Musil je hezkým mementem do dnešní doby. Skutečně by se mohlo jednat o autograf tohoto nevšedního člověka. Po použití kritických metod musel autor článku nakonec od své lákavé teorie s lítostí ustoupit. Především nápisy na celé ploše kůru nejsou starší než z počátku 20. století, což samo o sobě nic nedokazuje. Musil však začíná se studiem kolem roku 1884 a IV. třídu absolvoval 1888. V té době měl seminář 8 tříd, z toho I. až III. ročník zdvojený, tedy třídy označené II.A, II.B. Zcela určitě neměl v daném roce IV. ročník pět tříd čili označení E nemohlo patřit Musilově třídě. Snad by písmeno mohlo odkazovat na vyšší ročník státního německého gymnázia, ale tam chlapci odcházeli až po ukončení VII. třídy. Navíc Musil v tuto dobu již pokračoval ve studiu v Brně. Uvedený příklad jen dokazuje, že ne vždy se všechny naděje historika plní, a že přání by nemělo být otcem myšlenky.
Posledním příkladem jména, vyrytého do dřeva je Alois Skoumal. Jeho život prokazuje mnohé paralely s životopisem V. Gardavského. Skoumal byl literárním ředitelem, pracoval v nakladatelství Vyšehrad a živil se jako lektor a překladatel. Za války byl, podobně jako Gardavský, na nucených pracích v Německu. Hodně cestoval, psal prózu, překládal a po své smrti r. 1988 byl pohřben na břevnovském hřbitově jen pár metrů od Karla Kryla.
Mezi vyrytými jmény se nachází i několik jmen německých a kupodivu jen dvě dívčí jména. Je vidět, že u děvčat navštěvujících kůr, nebyla taková touha učinit své jméno nesmrtelným. Anebo nenosily nože…
Toto malé historické expozé není určitě návodem pro naše studenty jak učinit své jméno věčným. Je to jen milý doklad toho, jak jsme my lidé, navzdory jiné době a jiným starostem vlastně pořád stejní. Těšíme se, že historické kalendárium bude zase celý školní rok s vámi.
Mgr. Ondráček