Před 111 lety se 30. listopadu 1911 narodil kněz, pedagog a prefekt Arcibiskupského gymnázia František MAŇÁK. Jeho životní cesta byla důkladně popsána v druhém díle Dějin moravské církve.
Vaňák je typickým příkladem zapomenuté osobnosti, neprávem opomíjené. Po maturitě a státnicích z teologie pracuje v kroměřížském „malém semináři“ a gymnáziu až do jeho násilného uzavření. Za okupace působí v kněžské službě ve Slavičíně a je opakovaně vyšetřován gestapem. Po válce se vrací ke kněžské práci, je aktivně činný v Orlu. Velmi rychle se po komunistickém převratu dostává do hledáčku tajné policie a rozhodne se k útěku přes hranice. Útěk se mu podaří, ale je nucen pobývat ve sběrném táboře v Německu. Odtud se vrací zpět do Československa jako vyškolený agent CIC, americké výzvědné služby. Krátce po přechodu hranic je zatčen, vyslýchán a mučen v prostorách Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči. Pravděpodobně podepisuje spolupráci s Stb, aby se vyhnul trestu smrti. Znovu je na cestě, tentokrát jako agent československé tajné služby. Komunisty ale obelstil, protože po překročení hranic se okamžitě ke své úloze dvojího agenta přiznává. Řídícími orgány CIC je nakonec přinucen k emigraci, co nejdále od vlivných prstů Stb. Maňák chce do USA, kde má i příbuzné, ale tam, jako agent československé tajné služby, nemůže. A tak v září 1950 přistane s lodí Amarapoora v australském přístavu Newcastle. Maňák pracuje v imigračním táboře jako tlumočník, avšak jako kněz byl zcela opuštěn. Církev doma byla komunisty rozvrácena, australská katolická církev imigranty podporovala minimálně. Maňák se stává kaplanem nově příchozích z Československa a Polska. Postupně přibývá kněžské práce, publikuje v časopisech pro krajany. Jeho jazyková vybavenost mu samozřejmě ulehčila situaci a brzo se přidávají i pořady v rozhlase, ve kterých pomáhá krajanům. Rozčilovaly ho katastrofální podmínky, ve kterých se „noví Australané“ ocitali a udělal mnoho pro zrušení ostudných imigračních zákonů Austrálie. V Austrálii se také vrací ke svému milovanému Orlu, eucharistického kongresu v Sydney 1953 se zúčastní v čele fungující tělovýchovné organizace.
Pracuje s velkým vypětím, vedle povinností kněze píše články, natáčí rozhlasové pořady, hodně cestuje. Jeho již tak nepevné zdraví dostane další ránu v podobě prodělané úplavice. V roce 1957 dostane konečně potvrzení o naturalizaci. Nyní je z něj Australan, kněz, jehož české kořeny nebyly nikdy popřeny. Staví dům, který má sloužit jako charitní centrum pro uprchlíky v Adelaide a protože jeho příjmy nejsou velké, pracuje po večerech a nocích v dřevařském závodě poblíž domova. V tu chvíli jej ale zradí fatálně zdraví. Onemocní rakovinou žaludku, a protože nemůže být řádně léčen, jeho životní cesta se rychle chýlí ke konci. Umírá v 50 letech jako chudý, nemajetný kněz v roce 1961.
Při svém pátrání po jeho osudech jsem v australském tisku narazil na zajímavou poznámku. Je možné, že krátce před jeho smrtí bylo uvažováno o vyzvednutí P. Maňáka na australský biskupský stolec.