Nový rok začínáme splátkou roku minulého. V prázdninových dnech klesá sledovanost našeho sloupku na samé dno a tak trochu opomíjíme absolventy červencové a srpnové. A to je škoda.
RUDOLF KAŠPAR
Tohoto pana profesora, bludovského rodáka, vědce a národopisce nelze opomenout. Je to jeden z první členů učitelského sboru „malého kroměřížského semináře“. Narodil se 22. října 1821 na Šumpersku. Jeho první místo po bohoslovecké fakultě bylo ve Velkém Týnci. Krásný kraj, kde se také mohl věnovat svému zájmu o geologii a ornitologii. Po nástupu pozice učitele přírodních věd v Kroměříži začíná také jeho vědecká činnost. Je zakládajícím členem Musejního spolku olomouckého a pro nově vzniklé muzeum na Moravě obstarává nemalou část exponátů. Profesor Kašpar trávil prakticky veškerý volný čas v přírodě, byl vášnivým lovcem, ovšem ne pro zábavu, ale pro vědecké poučení. Z jeho odborného díla vychází zajímavá rovnice, které se držel – pozorovat – zabít – sníst – zbytek vycpat – a do muzea. V roce 1862 zasáhly oblast mezi Olomoucí a Kroměříží masivní povodně a profesor Kašpar byl několik dní nezvěstný. Již se myslelo na nejhorší, když se objevil s plnou náručí úlovků a vědeckých pozorování. On a jeho kůň cestovali zaplavenou krajinou zcela bez bázně a hany. Dílo „Ptactvo moravské“, které věnoval studentům kroměřížského semináře, je velmi čtivé a má svoji vědeckou hodnotu i dnes. Díky svému putování měl obrovské množství známých a přátel různého sociálního postavení. Nikdy nezapomínal na svoje kněžské poslání. Zemřel 29. července 1897 ve svém rodném Bludově. Od jeho smrti v loňském létě uběhlo úctyhodných 125 let.
JOSEF ZEMAN
O absolventu arcibiskupského chlapeckého semináře a misionáři v Číně ještě nebylo psáno. Jeho životní osudy přinášíme v biografické zkratce právě nyní. Zdroje informací – jeho literární práce, četné poznámky a deníky jsou zpracovány v bakalářské práci Bc. Heleny Formánkové. Jak je zvykem kalendária, vždy obsahuje nové nebo zpřesňující informace. A bude tomu tak i nyní. Josef Zeman se narodil 8. srpna 1898 ve Šlapanicích u Brna, rodina se živila zemědělstvím, ale jak sám vzpomínal ve svých zápiscích, osvícení rodiče jej dali na studia.
Obecnou školou a měšťankou prošel v rodných Šlapanicích, pak absolvoval údajně přijímačky do kroměřížského semináře. Zde je rozhodně na místě zpozornět, protože blízké Brno mělo svůj seminář a nevíme, jaký důvod mělo nechat Josífka studovat daleko od rodiny. Potíž je, že tyto informace jsou zprostředkované. Zemanovy originální dopisy se zachovaly jen v malé části, je zapotřebí opírat se o dobový tisk. Cenným zdrojem jsou strojopisné poznámky šlapanického písmáka Otakara Horáčka. A samozřejmě archivní prameny arcibiskupského semináře. Josef Zeman byl skutečně přijat ke studiu v Kroměříži na podzim roku 1910. Ve třídě bylo 38 chlapců, sousední německá třída měla jen 12 žáků. Mladý Josef po celou dobu studia prospíval „eminente“, tedy s vynikajícím prospěchem, což při pořádné porci latiny, řečtiny a dalších předmětů nebylo vůbec jednoduché. V roce 1916, v době dosažených 18 let byl povolán k 6. kumpanii pěšího pluku v Husovicích a válčí v Haliči, Karpatech i na Soči. Konec války jej zastihl u rusínského pluku v Oděse, kde se léčil a také poprvé potkal s čínskými lékaři. Po válečné maturitě krátce nastoupil na bohosloveckou fakultu v Olomouci, ale zřejmě za vydatné pomoci A. C. Stojana přestupuje do řádu Lazaristů v Paříži. Ti byli jako mužská katolická kongregace založeni sv. Vincencem z Pauly a jejich hlavním posláním byla péče o sirotky, staré a lidi v nouzi. Jeho misijní cesta mohla začít. Rok 1921 jej zastihl již v Číně, působí jako učitel náboženství, fyziky a francouzštiny v Hangzhou a Jiaxingu. Je zde také v roce 1925 vysvěcen na kněze. Kde se naučil čínsky, nevíme, ale sám na toto období vzpomíná jako na velmi obtížnou část svého života. Ve svých četných dopisech přátelům píše o těžkostech při osvojování čínštiny, uvádí, že se musel naučit význam 30 000 znaků. Zřejmě se mu velmi hodil talent a jazyková příprava, získaná studiem v kroměřížském semináři. Před druhou světovou válkou se léčí v Evropě, píše svou knihu „Deset let za čínskou zdí“, pořádá četné přednášky. Nebyl misionářem pionýrem, který přichází do neznámé země, ale misionářem, působícím v exotické, ale relativně moderní zemi. Proto si také všímal politického dění a neváhal ho komentovat, což jej na konci života možná přivedlo do nesnází. Bohužel, není dosud zcela zřejmé, čím si prošel. V době války pobývá v Šanghaji, vede sirotčinec, obecnou a střední školu i válečný špitál. Rok 1948 jej zastihl v Nanchangu, stává se nemocničním kaplanem, ale náhle vážně onemocní. Jeho nemoc měla fatální průběh a 27. září 1952 umírá. Připomněli jsme si 70 let od jeho smrti. Pochován je pravděpodobně v Hongkongu a v jeho rodných Šlapanicích mu rodina nechala vybudovat alespoň symbolický hrob. Uveďme na závěr jeho citát, hodnotící komunistický režim, který při své misijní práci důvěrně poznal: “Komunismu stačí, aby mu byla dopřána jen malá skulina, aby prostrčil jen hlavu jako had, a hned je na místě celý.“