Dne 14. května vzpomeneme významné výročí 135 let od narození pitínského rodáka Josefa Karla Matochy.
Žák gymnázia v Uherském Hradišti po jednom roce studia přechází do Kroměříže. V chlapeckém knížecím semináři setrvá po všechny léta svého dětství a dospívání. Studium zakončí maturitou v roce 1908 a pokračuje jako nadaný a talentovaný člověk na Bohoslovecké fakultě v Olomouci. Není divu, že svoje vzdělání cizeluje pobytem na Gregoriánské univerzitě v Římě. Tato univerzita připravovala mladé lidi z mnoha zemí v oboru humanitních věd, ale zvláště pak v teologii, jejíž oddělení s 1600 žáky je dnes největší katedrou této nauky na světě. Snad tam někde se zrodila vášeň mladého kněze k filozofii a církevní dogmatice, kterým se bude věnovat celý svůj život.
1914 je vysvěcen na kněze a o rok později obhajuje disertační práci a získává titul doktora teologických věd.
Prvním místem mladého kněze se stala fara v Sobotíně na Šumpersku. Slavným předchůdcem Matochy byl nešťastný farář Kryštof Lautner, oběť čarodějnických procesů v tomto kraji. V době první světové války slouží P. Matocha jako vojenský kaplan u posádky v Rožumberoku a po válce ještě působí dva roky v Nitře jako profesor filozofie a dogmatiky na místní bohoslovecké fakultě.
Léta 1931 – 1939 jsou obdobím akademické práce, působí jako vysokoškolský profesor církevní dogmatiky a filozofie na Bohoslovecké fakultě v Olomouci a sem se také po okupaci vrací. Celkem dvakrát zastával funkci děkana a zde je také zastihlo v březnu roku 1948 jmenování papeže Pia XII arcibiskupem olomouckým. Jeho inaugurace se zúčastnili celkem tři komunističtí ministři – Alexej Čepička, kroměřížský rodák a zeť Gottwalda, Zdeněk Nejedlý a Josef Plojhar. Chovali naději, že se jim podaří z Matochy udělat poslušného a „komunistického“ biskupa. Ten však na projev Zdeňka Nejedlého odpověděl citátem z Písma, který tuto naději boural:“ Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani rez ani mol nekazí a kde se zloději nevloupávají a nekradou“. Evidentní důkaz toho, že nově zvolený arcibiskup dobře věděl, s kým má co do činění. Snad tušil, že pro jeho pevný postoj dojde brzo k represi, která může skončit všelijak. Podle toho, jak uzpůsoboval správu diecéze, aby fungovala podle jeho představ, i kdyby hlava duchovní správy nebyla na místě, lze usuzovat, že se zatčením počítal. A také k němu došlo. O Velikonocích roku 1950 byl zatčen a internován. Stal se bez procesu vězněm svého arcibiskupského paláce na celých dlouhých jedenáct let. Komunisté a zejména jejich státní tajná bezpečnost, byla velmi důsledná a vynalézavá. Matocha musel pro diecézi přestat existovat. Byl mu odpojen telefon, odpíráno rádio. Jeho veškerá korespondence byla čtena a na místo určení obvykle nedorazila. Stejně tak nesměl korespondenci přijímat. Když v roce 1957 zemřela jeho starší sestra, bylo mu zakázáno zúčastnit se pohřbu. Prakticky jedinými lidmi, se kterými se mohl stýkat, byly dvě řádové sestry a příslušníci Stb. Dokonce mu byly zakazovány i krátké zdravotní vycházky, což se devastujícím způsobem podepisovalo na jeho zdraví. Matocha komunistickou zvůli tušil, konečně mimo řádný termín vysvětil na biskupa Františka Tomáška, protože věděl, že po 1. listopadu 1949 by již nedostal komunistický státní souhlas. Že však bude jeho internace tak vynalézavá a krutá snad ani on nemohl očekávat. Komunisté se ho v roce 1955 snažili zlomit a za určité ústupky mu nabídli možnost dožít v klidu a ústraní. Matochův životopisec Zdeněk Charouz ve své publikaci „Biskup – vyznavač Josef Karel Matocha“ uvádí, že to bylo velmi krátké jednání. „Hrobařem církve nebudu a loutkou se nestanu“. Komunisté jej tedy nezviklali ani po zlém ani po dobrém.
Arcibiskup Matocha nakonec umírá v internaci, svobody lidské ani kněžské se nedožil. Když mu jeden z jeho přátel řekl, že nakonec nemá nic, ani hmotných statků, ani rodinu ani duchovní společenství, Matocha odpověděl příznačně: „Zůstává mi milost Boží.“
Zemřel 2. listopadu 1961 jako mučedník církve a oběť komunistického režimu. Pochován je v Pitíně.