Vážení přátelé,
Vítáme vás v novém, již třetím rokem vycházejícím vydání historického měsíčníku, který se zaměřuje na významné absolventy a pedagogy školy.
Dovolte malé ohlédnutí. Na stránkách školy bylo dosud publikováno celkem 31 medailonů osob, které se zapsaly do dějin instituce. Připomínali se pedagogové a prefekti období monarchie i první republiky, kněží i laici, lidé slavní i s prostým životním během. Podobně byly popsány a vzpomenuty osudy absolventů, často významných lidí svého oboru.
Úkolem kalendária však není jen přihlásit se k tradici a kořenům, ze kterých čerpá i dnešní gymnázium. Právě na příbězích a často nelehkých životních osudech lidí je možné doložit, jaký význam měl arcibiskupský chlapecký seminář v intelektuálním zázemí Moravy. Mnoho pedagogů i absolventů dosáhlo dalšího špičkového vzdělání, jejich stopy nalezneme v řadě vědeckých oborů i v oblasti společenských věd. Někteří literárně působili, další zkoumali přírodní vědy, jiní cestovali za poznáním orientálního světa. A osobnost premiéra exilové londýnské vlády svědčí o tom, že i v politice lze za určitých okolností konat dobro.
Další polohou historického kalendária je ukázat co, co nám všem dnes tak chybí. Ukázat vzor, ze kterého je možné brát si příklad. Ozřejmit vlastnosti, kterými se dosahovaly cíle, posouvající společnost dál a dál. Tvrdošíjnost a odhodlání na místo ústupu a hledání osobních výhod. Čest a věrnost ideálům namísto relativizace morálky. Trnitou cestu k opravdovému vzdělání namísto rychle osvojených pseudovědomostí.
Historické kalendárium se snaží nebýt pouhou ukázkou osudů ideálních lidí. Měli své chyby, slabiny, hříchy, trpěli neduhy. Jako my. Ale právě cesta, kterou se vydávali za překonáním životních strázní může být inspirací i pro nás.
A co nás čeká v letos?
V tomto roce se můžete těšit na další zajímavé medailony, Na řadu přijdou lidé, jejichž životní cesta není možná tolik významná, leč poučná a zajímavá. Vesměs půjde o dosud nezveřejněné nebo méně známé příběhy. V rámci kalendária bude uveden v měsíci září zajímavý miniseriál „Hudba na arcibiskupském gymnáziu pod orlicí i lvem“. Těšíme se, že nám zachováte přízeň a přejeme vám příjemné čtení.
redakce Mgr. Libor Ondráček
P. Bonifác SEGEŤA
Tímto medailonem pokračuje kolekce významných pedagogů, jejichž éra se vztahovala převážně do doby habsburské monarchie. Bonifác Segeťa je jedním z nejúspěšnějších ředitelů prvního období, kdy instituce semináře ještě neměla právo veřejnosti. Nebylo tak možné, aby chlapci končili svá studia doma, v semináři, ale na poslední dva roky přecházeli na piaristické gymnázium, později na německou reálku. Segeťa nebyl seminárním absolventem, 
gymnaziální léta strávil ve Valašském Meziříčí a v Přerově. Bohoslovecká studia dokončuje v roce 1886 a do Kroměříže je poslán tak říkajíc na zkušenou. Pracuje jako studijní prefekt, dostal na starost svoji první skupinu malých chlapců a s nimi tráví prakticky veškerý svůj čas. Pracovní i osobní. Segeťa v sobě objevil skutečné pedagogické vlohy a proto byl po svém vysvěcení v roce 1877 v ústavu ponechán i nadále. Vedle prefektských povinností vyučuje latině, řečtině, češtině a také němčině. Ústav byl od samého počátku dvojjazyčný a znalost několika jazyků, kromě biblických, se u pedagogů předpokládala.
V roce 1894 je z pedagogických povinností dočasně uvolněn a studuje ve Vídni filozofickou fakultu. To byla existenčně velmi těžká doba, kterou Segeťa snášel jen s nejvyšším sebezapřením. Po třech letech, v roce 1899 byl prohlášen doktorem filozofie. Jeho pedagogická dráha nebyla bez šrámů. Uvědomoval si, že spojení prefektské, tedy vychovatelské pozice s rolí učitelskou není úplně ideální. Dokonce zvažoval odchod na jiný, český státní ústav, kde by se jeho role omezila pouze na výuku náboženství. Zůstal však škole věrný a v roce 1906 se stává místoředitelem dosavadního šéfa Dr. Beny. Bena byl již starý pán a tak na Segeťova bedra naložil vše, co šlo. Ústav čekalo rozšíření, vyjednávala se stavba úplně nové budovy na místě dnešní kroměřížské Barbořiny. Nakonec však zvítězila koncepce nechat školu v centru města a budovu rozšířit. Stejně tak bylo rozhodnuto o povýšení instituce do stavu „práva veřejnosti“, což znamenalo plnokrevné gymnázium s domácí závěrečnou maturitní zkouškou. Toto právo nebylo navždy, škola musela periodicky dokazovat, že učí podle státních osnov a vyhovuje tehdejším vysokým nárokům gymnaziálního vzdělávání. Bylo zapotřebí dát do pořádku dosud spíše „instinktivní“ agendu školy, dát jí řád a smysl. Tzv. Segeťova manipulace, dochovaná dosud v archivu, svědčí o dobře odvedené práci. Škola pod jeho vedením vzkvétala po všech stránkách. Materiální zabezpečení bylo na svou dobu vynikající, dokonce chtěl ze školního dvora vybudovat krytou sportovní halu. Zrenovoval hospodářské zázemí, zřídil vlastní bourárnu masa, nechal postavit udírnu a mnoho dalších užitečných věcí. Byl nejenom dobrý pedagog, ale také výtečný hospodář. Jako učitel ovšem nepřekročil stín své doby. Studenti na něj vzpomínali jako na muže, vyžadujícího vždy řád, disciplínu a kázeň. Pro chlapecké klukoviny neměl valné pochopení a nekázeň trestal.
Roku 1912 se stává ředitelem školy. Tvrdě a nesmlouvavě hájil dvojjazyčnost školní výuky, znepřátelil si především kroměřížské německé nacionály, kteří jej obviňovali z nadržování češtině. Válečná léta byla pro něj osobně i pro školu velmi vyčerpávající. Chudoba, válečná drahota, zoufalý nedostatek jídla pro chlapce, násilně odvedení učitelé i svěřenci, z nichž mnozí se již z války nevrátili. Segeťa hájil jednak samotnou existenci školy, protože církev se dostávala do povědomí veřejnosti jako opora rakouského trůnu. Také sháněl pro chlapce výživnou stravu. Neváhal osobně obcházet místní dodavatele a upozorňovat, že seminář živí polovinu živnostníků města. Je tudíž v zájmu samotných podnikatelů školu uchovat v chodu. Konec války uvítal s podlomeným zdravím a možná se ani nebránil svému více méně nucenému penzionování. Byl symbolem ředitele, věrného mocnářství. Orlice však byla vystřídána lvem a přes nesporné zásluhy se Segeťa do nového schématu fungování republiky již nehodil. Ostatně i arcibiskup Skrbenský měl o novém fungování církve v republikánském zřízení státu své představy a vyčerpaný ředitel, navíc vyznamenaný řádem Františka Josefa, do této doby nezapadal. V roce 1920 odchází na trvalý odpočinek, ale ještě dva roky vypomáhá jako pomocný učitel, píše a publikuje odborné statě. Bezmála půl milionu korun, našetřených za léta práce, věnoval nadačním fondům školy. Svoji úctyhodnou knihovnu převedl do rukou salesiánské koleje Dona Bosca ve Fryštáku. Ve svém odkazu pamatoval i na nově vybudovanou kolej německých studentů v Bruntále. V roce 1933 umírá a 29. prosince jsme si připomněli 90. let ode dne jeho úmrtí.