V posledních únorových dnech si připomeneme 102 let od narození kněze a výjimečného člověka P. Františka Adamce.
Pocházel z moravské obce Dědice, dnes součásti Vyškova a rodiče se museli hodně uskromnit, aby mohl na studia. Byl nesporně talentovaný, a tak absolvoval Arcibiskupské gymnázium a seminář v Kroměříži v roce 1941. Český národ byl ujařmen německou okupací a Františkův ročník byl poslední, který ještě stihl maturovat v řádném termínu. Jeho další studijní volba byla jasná. Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci. Nečekalo ho však nic hezkého. Hned v prvním ročníku velmi vážně onemocněl a ocitl se prakticky na kraji „druhého břehu“. Vše zlé je ale k něčemu dobré a díky nemoci se vyhnul totálnímu nasazení, které jeho kolegy bohoslovce postihlo. Ještě jednou se na konci války ocitl v nebezpečí života. Zasáhl ho kulový blesk a se štěstím přežil bombardování Vyškova spojeneckými letadly v roce 1945.
Po válce pokračuje ve studiu a v roce 1946 je vysvěcen na kněze. Svoji kněžskou dráhu začíná v Drahotuších a poté se stává prefektem školy, na které začínal, Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Po celou dobu svého raného kněžství pracuje s mládeží, v Drahotuších řídil Orla a v Kroměříži se stará o své svěřence velmi příkladně. Ostatně k mladým lidem měl celoživotně blízko.
Na gymnáziu v Kroměříži jej zastihl únor 1948. Komunisté se prodrali k moci a s tím prvorepublikově vychovaný František nemohl souhlasit. Sám se zúčastnil i pohřbu prezidenta Beneše a tam padl do hledáčku komunistické tajné policie. O Vánocích ještě přijal pozvání vdovy paní Benešové a v únoru následujícího roku jej komunisté zatkli. Prošel si celým kolečkem výslechů a nátlaku jako jeho četní spolubratři a řádové sestry. Byl ale podle své výpovědi i fyzicky týrán a mučen. Tyto praktiky jsou pro historiky známou věcí, komunisté je používali zejména tehdy, když počítali se zařazením obviněného do nějakého monstrprocesu. Mučením upravovali jeho výpovědi a snažili se rozšířit kruh obviněných. Velmi reálně hrozil trest smrti, protože v zemi se začal vzmáhat odboj proti komunistické moci. Sílil zejména na Moravě, na jihu i ve středu země působily partyzánské odbojové skupiny, podobně i na Valašsku. Komunisté se odpor snažili zlomit bezprecedentními tresty a vykalkulovanými procesy. P. Adamec byl zařazen do jedné z těchto fiktivních skupin, tzv. Bečvářů z Rokle“.
V červnu 1949 jej čekal soud. Z jeho skupiny Orlů v Drahotuších vytvořili konspirativní odbojovou skupinu a Adamce posuzovali jako vatikánského špiona. Měl velké štěstí, že nebyl souzen podle pěti hrdelních paragrafů a za velezradu dostal „jen“ 4 roky. Odvolal se k Nejvyššímu soudu, za což mu byl rozsudek navýšen na celkových deset let ve vězení a lágrech. Jeho první destinací byl jeden z nejhorších kárných prostorů, uranové doly v Jáchymově. Zde zase zažil těžké fyzické ataky od bachařů, podílel se na přípravě k útěku, ale neúspěšně. V podmínkách reálně hrozící fyzické likvidace zůstal dva roky. Jedinou posilou mu bylo, že kněží bylo v uranových dolech vězněno hodně, a tak si vzájemně dodávali odvahu vše přežít. Další vězení ve Zdicích sdílel s odsouzenými za tzv. retribuční zločiny, tedy s kolaboranty, pomahači Němců a konfidenty, ale také s nevinnými lidmi.
Další vězeňské zastávky byly Bory, Valdice a Kartouzy. Zde se setkal s biskupem Zelou, který jej světil na kněze a sám byl mezitím odsouzen v monstrprocesu k dlouholetému trestu. V jeho posledním místě, v tehdy krvavé Ruzyni mu život i zdraví paradoxně zachránila ruská úřednice. V roce 1956 byl konečně amnestován. Po více než šesti letech opět uviděl rodiče, ale ke kněžství se vrátit nesměl. Pracoval jako dělník v cihelně. Náprava intelektuálů fyzickou prací byla oblíbeným nástrojem komunistické zvůle.
O mnoho let později opět získává státní souhlas a může se věnovat kněžskému poslání. V intencích a rozměrech komunistického státu, který duchovní považoval za směšné a tmářské zpátečníky. V jeho případě navíc se stigmatem vězně.
Pracoval prakticky naplno až do konce svého života. Svoji kariéru ukončuje v roce 2009, kdy ve svobodné době ještě stihl vypovědět svůj těžký životní příběh. Jako varování a memento pro ty, kteří jeho dobu naštěstí nemuseli zažít. Zemřel 15.listopadu 2011 v Kroměříži, v místě, kde jako mladý studentík začínal svoji profesní i životní dráhu. Je příkladem dobrého učitele a vychovatele i pro naši dobu.