V červnových dnech si připomínáme 125 let od narození kněze, pedagoga a publicisty, literárního teoretika Jana Strakoše.
Narodil se 1.června ve Fryčově a po vystudování bohoslovecké fakulty v Olomouci je v roce 1922 vysvěcen na kněze. Začíná v prostředí, které je mu neznámé, jako mladý pedagog malého kněžského semináře v Kroměříži. Vyučuje český jazyk a latinu, ale na rozdíl od svých kolegů se hned od začátku pilně věnuje politice. Své politické komentáře uveřejňuje v tisku a hájí s urputností, která vzbuzovala u mnohých značnou nelibost. Přitom zahajuje další odborná studia filologie, k pedagogickým povinnostem se staví spíše jako k ekonomické nutnosti, která jej živí. Právě opakované odkládání absolutoria v podobě profesorských zkoušek popuzuje tehdejšího arcibiskupa Prečana. Mladý kněz navíc promíchá kotel tzv. Durychovy aféry, kdy Durych apeloval na prezidenta, aby odsoudil zneužívání prezidentské autority k zostuzování katolické církve. Svoje ostré anti masarykovské výpady zveřejňoval v časopisu „Našinec“, který vedl vážený Dr. Fuchs. Toho Strakoš nazval „pochybným konvertitou“ a Fuchs žádal omluvu. Arcibiskup Prečan byl diplomacií „hornického kladiva“ mladého literáta zděšen a rozhodl se pro nápravu horké hlavy. Strakoše vyzval, aby ihned složil profesorské zkoušky a věnoval se výuce mladých chlapců a omezil nactiutrhačné články vůči státnímu establishmentu. Nejlépe, aby vůbec nepublikoval. Prečan byl známý svojí péčí a starostlivostí o kněžský seminář v Kroměříži, často se o něm zmiňoval jako o „svém ústavu“ a těžce nesl, že se o něm mluví v souvislostech s aférou Strakoše. Ten ovšem reagoval značně netakticky, svého nadřízeného víceméně ignoroval. Mezi tím se mu také podařilo rozdmýchat několik sporů mezi kolegy profesory arcibiskupského semináře a gymnázia a studenti mu vyčítali povýšenost a nelaskavý přístup. V dosud nepublikované části Prečanovy korespondence nalézáme dopis Strakošovi: „Nemíníte-li tedy život svůj ode dneška tak zaříditi, abyste udělal zkoušky z předmětů světských, pro něž jste byl zvolen, pak není pro vás v semináři místa.“ Arcibiskup byl rozhodnutý použít svoji pravomoc k nápravě horkokrevného kněze. Strakoš opravdu nebyl dobrý diplomat a mnoho empatie a dobré vůle neprojevoval. Prečanovi se brání kuriózním způsobem, vysvětluje, že on vlastně filologii nenávidí a sám Prečan si za celou situaci může sám, protože jej do studia nutil. Opravdu i dnes čtenáře pobaví, čte – li od nejvýznamnějšího prvorepublikového literárního kritika glosu v dopise: „ke klasické literatuře cítím odpor“.
Prečan zakazuje Strakošovi publikovat do doby obhájení profesury. Ten zákaz poruší, a tak je v roce 1933 uvolněn s okamžitou platností ze sboru. Další, mimořádně zajímavé osudy tohoto kněze se již odehrávají mimo zdi našeho ústavu a jsou popsány v již publikovaném medailonu. Profesor Strakoš nakonec po nástupu komunistů emigroval do Německa, působil v redakci rádia Svobodná Evropa. Pak se přestěhoval do USA, a nakonec umírá v roce 1966 ve Švýcarsku.
Mladý student Jan Strakoš