Narodil se 17. října 1905 ve Stříbrnicích u Kojetína. Dětství a mládí strávil ve zdech Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži jako student. Maturoval v roce 1924.
Jeho třída měla v té době jen deset maturantů, z toho pouze čtyři pokračovali v bohosloví. Ostatní volili civilní dráhu. Po přijetí kněžského svěcení si dokončuje odbornou kvalifikací studiem přírodovědecké fakulty brněnské univerzity. Poté se vrací do prostředí, které důvěrně znal a stává se na gymnáziu prefektem a pedagogem zeměpisu a tělocviku. Mezi studenty byl oblíbený a ve zdech gymnázia zůstane až do samotného kritického konce, totiž do jeho násilného uzavření komunisty v roce 1950.
Padesátá a část šedesátých let prožije jako duchovní v Roštíně, Zlíně, Velehradě a Uherském Brodě. Přijímá řadu společenských, ale také bohužel politických funkcí. V roce 1950 se nejdříve dostane do hledáčku státní bezpečnosti a je spoluobviněn v procesu Zela a spol. Velmi brzo vymění statut obviněného za pozici korunního svědka.[1] V roce 1969 se stává kanovníkem a kapitulním vikářem, hlavně díky aktivní spolupráci se Státním úřadem pro věci církevní. Ten nebyl ničím jiným, než kontrolním a rozhodujícím orgánem komunistické strany pro církevní záležitosti.
Jeho jméno se nachází pod evidenčním číslem 9976 v seznamu aktivních agentů tajné státní bezpečnosti. Pro skrytí jeho identity bylo používáno jméno „Malý“.[2] To vše ThDr. Vranu zdánlivě posouvá do roviny ochotného spolupracovníka politického režimu, který svou podstatou byl restriktivní. Osobnost Vrany je však složitější a zaslouží si konečně kvalitní životopis z per našich církevních historiků. Při čtení zápisů z procesu Zela nebo procesu se Vzájemnou kněžskou pojišťovnou se zdá, že Vrana sledoval vyšší cíle a možná se snažil i o prosazení mírnějšího postupu státní justice vůči odsouzeným. O jeho složité osobnosti, kdy není snadné porozumět jeho motivům a činům svědčí i sedmdesátá léta. Byl postavou známou, prominentním knězem chceme – li, předsedou organizace Pacem in terris. Přesto jej papež Pavel VI. jmenoval biskupem oktabijským. Papež byl přitom důsledným kritikem komunistických diktatur východní Evropy. Biskupského svěcení v Olomouci v březnu 1973 se spolúčastnil kardinál Tomášek i litoměřický biskup Trochta. Dva významní bojovníci za svobodu nejenom církve, ale všech lidí naší vlasti. Tyto zvláštní a dosud ne jasně vysvětlené události nechávají otevřené zhodnocení Vranovy osobnosti pro budoucnost.
Vzdává se předsednictví Pacem in terris, ale zůstává jejím členem a aktivně pracuje v předsednictvu. Je sice prominentním představitelem křídla loajálních kněží, ale na druhou stranu je také hlídán a sledován orgány tajné státní bezpečnosti. Ostatně Pavel VI. jej odmítl jmenovat do funkce olomouckého arcibiskupa opakovaně právě pro jeho angažmá s komunisty. Ke konci života Vrana řešil stále více vyhraněné spory s novou, obrozující se církví, bojující za svobodu a představovanou především osobností kardinála Tomáška. Umírá v listopadu 1987.
[1] Viz proces Čáp, viz proces Zela – www. agkm.cz/historie
[2] https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/, 9.10.2024